Sikhote Alin

12. února 1947, kolem 10:30 hod., pozorovali očití svědkové v pohoří Sikhote-Alin, v Ruské části Sovětského svazu velký bolid, jasnější než Slunce, který přilétl ze severu a sestupoval pod úhlem asi 41 stupňů. Šlo odhadem o 70-90 tun vážící meteorit, který přežil ohnivý průlet atmosférou a dopadl na Zemi. Přestože byli lidé svědky pádu velkého železného meteoritu již dříve, nikdy v zaznamenané historii nebyl pozorován dopad takového rozsahu.

Jasný záblesk a ohlušující zvuk pádu byly pozorovány 300 km daleko od bodu nárazu nedaleko Lučegorsku a přibližně 440 km severovýchodně u Vladivostoku. Kouřová stopa dlouhá asi 32 km zůstala na obloze po dobu několika hodin. Objekt vstoupil do atmosféry jako meteor rychlostí asi 14 km za sekundu, začal se rozpadat a fragmenty společně klesaly.

V nadmořské výšce asi 5 a půl kilometru došlo podle všeho k výbuchu největších fragmentů.

20. listopadu 1957 vydal Sovětský svaz razítko k 10. výročí pádu meteoritu Sikhote-Alin. Ten reprodukuje obraz od Pjotra Ivanoviče Medveděva, sovětského umělce, který byl svědkem pádu. Seděl u okna a zkoušel namalovat skicu, když se objevila ohnivá koule, takže okamžitě začal kreslit to, co viděl.

Sikhote-Alin je klasifikován jako železný meteorit patřící do chemické skupiny IIAB, s hrubou oktaedrickou strukturou.

Skládá se z přibližně 93 % železa, 5,9 % niklu, 0,42 % kobaltu, 0,46 % fosforu, 0,28 % síry a stopového množství germania, iridia.

Minerály, které jsou přítomny, zahrnují taenit, plessit, troilit, chromit, kamacit, a schreibersit.

Hlavní pole s největšími kusy pro tento meteorit tvořilo eliptickou oblast o velikosti pouhých 1,3 kilometrů čtverečních.

Některé z fragmentů vytvořily krátery, z nichž největší měl 26 metrů v průměru a 6 metrů do hloubky.