Co je to meteorit?

Je to vesmírné těleso, které alespoň částečně přežije průlet zemskou atmosférou a dopadne na zemský povrch.

Naše planeta se neustále střetává s tunami kosmického materiálu, které jako meteory vidíme na noční obloze, lidově řečeno jako "padající hvězdy".

Drtivá většina těles se v atmosféře odpaří. Pak jsou tu ale větší a těžší kousky.

Vesmírná tělesa vstupují do naší atmosféry obrovskou rychlostí (12-72 km/s! ).

V okamžiku, kdy začne těleso vlivem tření o naší atmosféru zářit, mluvíme o meteoru. Pokud je těleso větší, jeho jas může krátce osvítit oblohu jako ve dne. V takovém případě mluvíme o "Bolidu". 

Pokud na zemský povrch dopadnou zbytky takového tělesa, až poté mluvíme o meteoritu. 

Aby něco dopadlo, musí mít původní těleso správné parametry: např. velikost, složení, úhel pod kterým do atmosféry vstupuje, jeho rychlost atd.

Často končí výbuchem a rozdělením tělesa na mnoho částí. Z tělesa se průletem atmosférou odpaří i 90 % původní hmoty! 


Meteority jsou jediná kosmická tělesa, pokud nepočítáme ty, které mohou z vesmíru dovést různé sondy, nebo dokonce lidská posádka, které můžeme podrobit zkoumání.

Je to vzácná hmota, která přináší spoustu informací o naší sluneční soustavě např. o složení a vzniku různých vesmírných těles (planety, asteroidy atd.).

Meteority dostávají jméno podle nejbližšího obydleného místa (města, vesnice, místní název).

Pokud byl dopad meteoritu sledován a kámen (kameny) byl bezprostředně potom nalezen, bavíme se o pádu meteoritu.

Pokud byl meteorit nalezen a není přiřazen ke konkrétnímu pádu, je to nález meteoritu.


Ve světové databázi meteoritů je momentálně 65132 zapsaných meteoritů, od každého názvu může být jeden, nebo klidně stovky až tisíce nalezených kusů.


Každý pád meteoritu je doprovázen světelnými a zvukovými jevy a vždy upoutá pozornost náhodných svědků (např. v noci dojde ke krátkému ozáření krajiny jako ve dne, budovy vrhají stíny). 

Pokud se takové úkazy stanou nad obydlenými oblastmi, jsou často viditelné na velkou vzdálenost a mnoha svědky. Zářit totiž začínají ve velké výšce (např. 120-150 Km) a dle trajektorie a délky záření mohou uletět za pár vteřin viditelnosti i stovky kilometrů.


Také rozsah barev, kterými může bolid svítit je velmi rozličný - od bílé, žluté, oranžové, červené, namodralé až po zelenou. Typický je dlouhý světelný ocas (v noci) a nápadně dlouhá, prachová stopa (ve dne), která může na obloze vydržet i několik hodin.

Denní bolidy (mezi nejznámější u nás např. meteorit Morávka). 


Akustický jev přijde vždy s určitým časovým zpožděním, může to být např. 2-4 minuty od záření bolidu (záleží na vzdálenosti pozorovatele). Škála zvuků je stejně jako u světelných jevů velmi rozmanitá.

Většinou je první velmi hlasitá detonace, bývají popisovány zvuky, které zní jako úder hromu, rána z děla, praskání a mnoho dalších. Pozorovatel, který stojí dost blízko u oblasti, kde dopadají meteority, slyší dost často zvuky podobné pískání a syčení.

Při výbuchu (zvláště větších) těles přichází i tlaková vlna, která může poškodit např. skleněné tabule v oknech a může tak dojít ke zranění - např. Čeljabinsk (viz. video). K výbuchu tělesa a jeho rozdělení dochází zpravidla ke konci jeho světelné dráhy.

Dopadová rychlost většiny meteoritů se rovná pouze rychlosti zemské přitažlivosti, velká kosmická rychlost je vlivem tření eliminována.


Meteority dopadaly na naší planetu od nepaměti. Velmi starým, doloženým a pozorovaným pádem je např. pád velkého kamene u Ensisheimu ve Francii, 16. listopadu 1492 v 11:30 hodin (35 dnů po vstupu K. Kolumba na americkou půdu).

 Pád tohoto kamene o váze 127 Kg byl pokládán za boží zázrak a kámen byl značně obdivován. Tento pád je zaznamenán na soudobé rytině (viz. obrázek).


Mnoho pádů je popsáno v různých kronikách z různých zemí, nástroje z meteorického materiálu používali např. indiáni (hroty, šipky), Tutanchamon měl dýku z meteorického železa. Všeobecně vzato ovšem lidé, pokud měli možnost takovýto pád pozorovat, přisuzovali jej "vyšší moci, bohům" a podobně. 


První vědecký názor podložený mnoha výzkumy,  který původ meteoritů dával do dnes známých souvislostí se objevil až v roce 1794 (E. F. Chladni - Německý fyzik). Vedle souhlasu mnoha badatelů, jak to tak bývá, objevilo se mnoho nesouhlasných názorů, i tak ale získávaly jeho myšlenky všeobecné uznání a od této doby začíná soustavný výzkum meteoritů.


Nejtěžším nalezeným meteoritem na světě je meteorit Hoba, nalezen zcela náhodně při orbě v roce 1920 v Namibii, při objevení vážil asi 66 tun, vlivem chemických procesů se začal rozpadat a dnes váží asi 60 tun. Předpokládá se, že na planetu zemi dopadl asi před 80 000 lety. 

meteorit Hoba, Namibie
meteorit Hoba, Namibie